Po loňském kratičkém setkání s jihosicilskou Catanií, téměř půlmilionovým městem na úpatí a svahu Etny, jsem nemohl jinak než hnát svou stařičkou Octavii opět na horký sicilský jih, přímo do toho úžasného města. Fascinující je zejména stará část, a potom lidové čtvrti, které nám turistické průvodce moc nedoporučují pro údajný zlodějský temperament místního obyvatelstva.

Noci jsou horké a dny žhavé, ideální kombinace pro zmrzlého Čecha. Rajské spojení pro pouliční tuláky a českého kejklíře se dvěma psy, který se od Sicílie nemůže odtrhnout již dva roky, protože zde nalezl u lidí to samé co my, zlaté srdce. Přízeň českému kejklíři, který trochu zacvičí na okraji náměstí s létající hůlkou, zajišťují i dva jeho psi, a tak lidé mu již dávají peníze a ještě se ptají na jeho čtyřnohé přátele, kteří zjevně prožívají ráj na zemi, čehož si všiml sicilský psí pobuda, a taky se pokouší vetřít do srdce českého tuláka. Ten ho má pro italského psa otevřené, ale jeho psi tento humanismus, anebo animalismus neuznávají, a při každé příležitosti s náležitým řevem vetřelce vyhánějí. Každý si přece musí chránit svůj blahobyt.

Posnídáte na ulici, jak jinak než skvělou italskou kávu a sladké pečivo, a vydáte se přes staré náměstí, kde převládají barokní stavby, vlevo univerzita a vpravo gymnázium a nezbytné kostely svědčící o bohatství Sicílie v dobách renesance a baroka. Kolem nádherné starobylé kašny projdete na prostranství, kde převládá tmavě šedá až černá barva kamenů a šílený řev, který působí jako výbuch. Na náměstí rámus neproniká, protože vše se děje pod jeho úrovní. Kulisy okolních domů a černého kamene ze všeho dělají spíše středověký výjev, kde desítky, snad stovky rybářů prodávají svůj noční úlovek.

Kdo si nechá ujít tohle divadlo, nebyl v Catanii. Ohromná vřava nabízejících i kupujících. Rybáři vystavují gigantické hlavy mečounů, z nichž krájejí maso na steaky. Čisté maso bez kostí.

Starý rybář ve slamáku, plný energie, s jedním zubem pro okrasu v ústech se na mne usměje, sáhne pro mořskou potvůrku, rozlomí ji, vyndá maso a dává mi ho přímo do úst. Na mé zaváhání reaguje tak, že maso roztrhne, sám část sní, tak nemohu jinak a následuji ho. Je to lahodné.

Samozřejmě že kupujeme rybí maso i potvůrky do salátu.

V průvodci čteme, jak je důležité brát si stvrzenky, protože jsme-li nachytáni bez ní, můžeme platit vysokou pokutu.

Později se s partnerkou přeme, zda rybáři dávají stvrzenky. Vsázím se, že je musí přece taky dávat, když je to v zákoně.
Další návštěva slavného rybího trhu mne přesvědčí o opaku. Nikdo nedává žádnou stvrzenku. Už chápu, proč řekl francouzský revolucionář, tuším Danton, před svou vlastní popravou, že je lepší být rybářem na břehu moře nebo řeky, než pokoušet se dělat revoluci. Jistě mu opravdově vyvstala před očima krása, poctivost i svoboda rybářského povolání, nebezpečí nevyjímaje. Tady se nám vše přímo hmatatelně potvrzuje.

Ano, kdo nebyl v Catanii na rybím trhu, nebyl tam vůbec.

Text a foto Jaroslav Cempírek